Respekt

Relax s pěstí na bradě

13.5.2007 15:53 – Reportáž – Tomáš Sachr

České boxovny chytají druhý dech, líhněmi talentů se staly kanceláře

Prásk! – tomu zvedáku do brady se nešlo vyhnout a být Jan Šmidt jen kousek dál od provazů, poroučel by se na koberec. „Dobrá rána,“ ucedí přes naraženou čelist. Pak zabučí houkačka ohlašující konec tréninku. Šmidt vyplivne chránič zubů a vylézá z ringu. „Je to můj relax, tady ze sebe všechno shazuju,“ říká sotva viditelnou mezírkou mezi rty později v šatně. Čelist bude bolet ještě dlouho. Šmidtovi to však viditelně nevadí. Tenhle šedesátiletý doktor práv je jedním z rozšiřující se armády pražských manažerů a intelektuálů, kteří propadli kouzlu zatracovaného „sportu mlátiček“ – boxu.

Jedu, doktore

Do tělocvičny v přízemí jednoho z pražských činžáků dopadají široké pruhy světla na stěny polepené výstřižky ze starých novin a vybledlými plakáty boxerských hvězd. Visí jich tu celá plejáda od českého přeborníka z poválečných let Julia Tormy až po amerického provokatéra Mika Tysona. Ale Šmidt – stejně jako většina ostatních, kteří se tu na pražském Žižkově motají kolem žíněných pytlů – po podobné kariéře netouží a zápasy profesionálních bijců v televizi ho vůbec nezajímají. „Pamatuju tak možná nedělní večery v Lucerně, když tady trenér válel za Uhelné sklady,“ ukazuje doktor práv před šatnu, kde u dřevěného pultu postává v oblacích cigaretového kouře Stanislav Tišer, bývalý šampion v muší váze. 
Boxerskou školu si Tišer (50) otevřel v půlce devadesátých let, kdy si na pár hodin týdně začal pronajímat tělocvičnu v žižkovské zvláštní škole. Těm, kdo chtěli, dával lekce zadarmo. S jedinou podmínkou – kdo chce k němu chodit, nesmí se prát mimo tréninky. „Tam bylo talentů na výběr, grázlíci z ulice, co se neměli kde vyřádit. Romáci, bílí, bylo to jedno,“ říká Tišer, sám Rom. „Vyrostlo tam pár šikovných kluků, co sbírali medaile i na mistrácích,“ vzpomíná na trenérské začátky boxerská legenda a zamačkává špačka do popelníku. „Tady je to jiný, hlavně posledních pár let. Mladých kluků, co by to mysleli vážně, ubylo, zato kravaty, ty se tu množej,“ zvyšuje schválně hlas a ukazuje na Šmidta utírajícího si zpocenou pleš. Škoda, že prý „doktor“ není mladší, box má podle Tišera v krvi a býval by to mohl někam dotáhnout.
Že se z váženého kolegy stal na stará kolena boxer, si v pražském dopravním podniku napřed sotvakdo připouštěl. V obleku a kravatě, s koženou aktovkou přes rameno působí Šmidt jako elegán z lepších kruhů. Potkat ho v tramvaji, člověka ani nenapadne uvolnit mu sedačku, na svůj věk vypadá víc než svěže. Za to, že se nechává už pátým rokem otloukat v ringu, prý může čistá zvědavost. „Párkrát jsem se tu zastavil u okna a z ulice sledoval zápasy. Něco mě na těch rvačkách přitahovalo, říkám si, zkus se zeptat a třeba tě nechaj zabouchat si aspoň do pytle,“ vzpomíná Šmidt. „Když jsem si do práce přinesl první monokl, mysleli si, že mě zmlátil někdo na ulici, teď už to nikoho ze židle nezvedá.“

S vervou do pytlů

Doktorovo vyprávění poslouchá i křehká blondýnka přešlapující se sportovní taškou na rameni před otlučenými dveřmi šatny. Když se z nich vypotácí hromotluk v černém nátělníku, vklouzne bleskově dovnitř a přibouchne dveře na klíč. Ženská šatna tu není, malá místnůstka se sprchou je společná pro všechny. 
Hromotluk Karel zasalutuje Šmidtovi a širokým krokem se valí dál do tělocvičny. Je mu sotva osmnáct, mohutná figura s rameny širokými tak akorát na futro dveří však budí respekt i u zkušených borců. Karel je jedním z těch žižkovských boxerů, kteří to „myslí vážně“. V tělocvičně tráví skoro každý den a podle ostatních o něm bude ještě hodně slyšet. Ten budoucí čas je ale zatím na místě, na žádné turnaje Karel nejezdí – dostal zákaz od rodičů. Nejdřív si musí dodělat na průmyslovce maturitu. „Že prej mám na otloukání hlavy dost času. Prostě kecy,“ utrousí Karel a vypadá v tu chvíli o něco míň hrozivě. 
Boxovna se pomalu zaplňuje, co chvíli se nad vchodem rozdrnčí zvonek a klub spolkne dalšího člověka z ulice. Spolu se svalnatými mladíky s oholenými hlavami přichází minimálně stejně tolik lidí v dobře padnoucích košilích, od kluků po vyzrálé čtyřicátníky, je tu i pár žen. Pevný začátek ani konec tréninku neexistuje, u pytlů se lidé točí v průběhu celého dne. „Bam bam, dva zvedáky – dva háky, neflákám se, jedu,“ vbíhá každou chvíli do boxovny Tišer a mačká tlačítko stopek. Do pytlů se se stejnou vervou pouští Karel i křehká blondýnka od šatny.

Newyorská spojka

I do kanceláře Petra Papadopoulose se prosklenou moderní stěnou dere slunce a jeho pablesky na vyleštěných japonských mečích doplňují přísnou souhru bílé a černé, kontrastu tmavého kovu, bílé kůže a skla. „Miluji luxus,“ rozpřahuje ruce nakrátko střižený blonďák v košili s rozhalenkou, pod jehož nohama kryje zem kůže zebry. Papadopoulos (39) se do Prahy přistěhoval před deseti lety z Řecka a od té doby se svojí developerskou firmou postoupil do nejvyšších pater pražské manažerské elity. „Každá zakázka je pro mě výzva,“ prohodí slogan jak vystřižený z reklamního klipu. 
Kromě projektů firemních sídel a příležitostných vyjížděk kabrioletem si teď ale Papadopoulos našel ještě jednu výzvu. Dvakrát týdně chodí na trénink do nedalekého boxerského klubu. „Je to ideální sport,“ říká. „Potřebujete rychlost, přesnost, vytrvalost. Tedy přesně to co v byznysu.“
Na rozdíl od kolektivní boxovny žižkovských právníků jsou pytle a provazy tělocvičny na pražském Smíchově rozstrkané do několika menších místností. Mezi nimi stojí rotopedy a lavice s činkami, o kulturu těla se tu evidentně pečuje jaksi komplexněji. 
Papadopoulose vítá brzy po ránu sám majitel, Jamajčan Roy Scarlett, který se v Praze usadil zhruba ve stejnou dobu jako Papadopoulos. Kvůli svojí české lásce nechal tenhle bývalý profiboxer v New Yorku dobře placenou práci trenéra i pronajatou tělocvičnu. Totéž si maloval i v Čechách, plány ale na dlouhou dobu zamrzly u sdílení společné tréninkové místnosti s partou zápasníků ve sklepě pod diskotékou. Peníze na vlastní klub si jezdil roky vydělávat na boxerské exhibice po různých koutech Evropy. V nasvícených sálech tophotelů obstarával zábavu pro smetánku. 
„Nebylo to zrovna zadarmo,“ ukazuje na přeražený nos. Kromě toho ale vlastně vůbec nevypadá jako drsný rváč z ringu, spíš jako spokojený táta od rodiny, který se živí třeba prodáváním pojistek. „Nic jiného než box a později kickbox jsem ale nedělal, mezi provazy lezu už od dvanácti,“ říká holohlavý pořízek. V profiringu absolvoval víc než čtyřicet zápasů.
Pravidelná Řekova dávka začíná zostra. „Hlavu dolů, tvrdší ránu, bam bam, pobízí Papadopoulose Scarlett. Místo pytle nastavuje vlastní ruce s koženými polštáři. Minimálně v tomhle se smíchovské tréninky pro manažery liší od žižkovských. Navíc v podzemní tělocvičně, osázené velkými zrcadly na stěnách, kromě Scarletta a Papadopoulose (a nás s fotografem) nikdo jiný není a Řek tu má dokonalé soukromí. 
Trénink trvá přes hodinu, v řeči čísel znamená tahle speciální péče šest set až patnáct set korun. „Ta horní hranice jsou ale výjimky, třeba ty případy, kdy manažer ve smluvenou hodinu nemůže a my se za ním vydáme i s vybavením přímo do kanceláře,“ vysvětluje pravidla svého byznysu Scarlett. V Praze se mu začíná dařit, mezi dvacítkou nejvěrnějších klientů má třeba šéfa mezinárodní cestovky GTS nebo ředitele hotelu Hilton. „Znám to už z New Yorku, tam jsem to pomáhal organizovat,“ komentuje nástup bílých límečků do rváčského sportu. V Praze teď chce Scarlett zavést i další newyorskou specialitu – jeho svěřenci by se měli nově potkávat i mezi sebou. „Stačí o něco měkčí rukavice a vypolstrovanější helmy, tak aby nehrozily ani monokly, ani přeražený nosy. Jak to bude s diváky, se teprve uvidí, spíš jenom známí nebo rodina – klasická manažer liga.“

U dříví se sejdeme

Aktivní zájem lidí z „lepší společnosti“ ale hlásí i zbylých sedm pražských boxoven, vědí o něm i na boxerském svazu. „Začíná platit, že nováčci se rekrutují z řad grázlů nebo inteligence, tahle vlna zájmu může sportu hodně pomoct,“ říká šéf středočeské boxerské asociace Milan Mendík. Sám si před pár lety amatérskou boxerskou školu otevřel. V malé vesničce Petrovice nedaleko Rakovníka teď trénuje zhruba desítku čtrnáctiletých školáků z okolí. Jako tělocvična mu posloužily prostory bývalé jídelny zdejšího zemědělského družstva. O starý sál nikdo nestál a dnes boxerům stačí na pronájem šest set korun měsíčně. „My tu ale žádné manažery nemáme,“ říká Mendík, „je tu jiná kultura těla. Tady si lidi po práci naštípou dříví, zatímco ve velkém městě si navzájem natlučou.“

Respekt - text článku, 53 kB